Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gaz 46 Jindry Hrůzy uveřejněný v Blesku, foto je z letního srazu KVHT Labe v Semíně u Přelouče.


Obrazek





Gaz 69 Zdeňka a Martina Kuklíkových uveřejněný v roce 1999 v časopise Svět motorů.

 

Obrazek

 

Obrazek

 

Fotografie a článek ze srazu Labe 2005 uveřejněný v pardubickém tisku. Fotografii poskytl Ing. Libor Hás.

Obrazek

 

Kresba automobilu Gaz 69 A v barvách ČSLA pro časopis HaPM. Kresbu poskytl autor Petr Štěpánek. Stránky autora: http://mujweb.cz/www/petr-stepanek-art/index.htm  

Obrazek

 

 

Fotografii poskytl Jindra Hrůza.

Obrazek


 

Fotografie vozidla Gaz 69 A ve Strakonicích v roce 1968. Unikátní jsou politické nápisy na plachtě automobilu. Pod fotografií se nachází kresba Petra Štěpánka. Zdroj: HPM 9/2008, ročník XVIII.

Obrazek

 

Reportáž o vozidle Gaz 69 ve vojenském prostoru Ralsko otištěná v časopise CROSS - ROAD 2008. Podklady zaslal Zdeněk Kuklík.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

 

 

Článek Jana  Stachy ze serveru www.tyden.cz o Gaz 69.  Foto: Vít Sochor.

 GAZ 69: gazík neboli ruský jeep

Autor: Jan Stacha

31.12. 08:00 Původní zpráva

Kryty světlometů pochází z Čech, Rusové dělali jiné. Jinak je vše originální. Podle svědků tento čerstvě zrenovovaný kus voní stejně, jako tehdejší nové gazy 69.Z armádního a později lesního dělníka se stává ceněný veterán, který v terénu dokáže potrápit spoustu novějších aut. Sovětský „offroad", kterým jezdil i slavný hajný Horyna, zaslouží úctu. Vyzkoušeli jsme jak jezdí.

Spousta lidí dodnes říká jakémukoliv terénnímu autu gazík. Bodejť by ne, kdysi byl v tehdejším Československu jediným dostupným a schopným „teréňákem". Kromě vojáků jej měli lesáci, myslivci, horalové a mnoho dalších civilistů, kteří si svůj kousek mohli pořídit jako vyřazený z armády. Jeho terénní schopnosti totiž nestárnou.

Třídní nepřátelé pomáhají

Z malých okének není moc vidět ven, každé couvání se může proměnit v menší dobrodružství.Zkratka GAZ znamená Gorkovský automobilový závod. Byl založen roku 1929 a v rozjezdu mu pomohl americký Ford. Nebyl to jediný příklad takové spolupráce, ruský automobilový průmysl totiž paradoxně stojí právě na základech různých kooperací s tehdejšími největšími třídními nepřáteli, americkými kapitalisty. První auto, licenční Ford A, vyrobili v sovětské továrně roku 1932.

Slavný GAZ 69 se zrodil až po druhé světové válce. První prototypy nazvané Truženik automobilka vyrobila od října 1947 do konce roku příštího. „Šedesátdevítka" nebyla žádným výkřikem moderní techniky ani v září roku 1953, kdy se začala vyrábět. Většina použitých dílů byla převzata z předchůdce 64 a 67B přezdívaného „Čapajev", značně inspirovaného americkými jeepy z druhé světové války. V gorkovské továrně se gazíky vyráběly jen do konce roku 1954, v roce příštím se jejich výroba přesunula do závodu UAZ (Uljanovský automobilový závod). Takže většina po našich silnicích jezdících gazů jsou vlastně uazy. Jejich výroba vydržela až do konce roku 1972, dokud jím byla vybavována vojska zemí Varšavské smlouvy.

Standardní Gaz 69 má na rozdíl od pětimístného modelu 69 A přezdívaného jako „štábák“ svislou zadní plachtu.GAZ 69 se vyráběl ve dvou verzích. Nejrozšířenější model 69 měl dvě místa vpředu a postranní lavice za nimi, na které se mohlo posadit dalších šest lidí, nebo naložit půl tuny nákladu. V roce 1956 se začala vyrábět čtyřdveřová verze GAZ 69 A, kvůli svému určení pro přepravu vojenských důstojníků přezdívaná „štábák". Do té se vešlo pět lidí a dalších padesát kilo, její přední a zadní dveře šlo navzájem zaměňovat. Ta je dnes vzácnější. Verzí ale bylo mnohem víc. V gorkovském závodu nakonec vyráběli hasičské auto, pojízdnou radiostanici, zametač ulic, vrtací vůz, radiační průzkumný automobil, sanitku, protitankový raketomet, vozidlo milicí s pevnou střechou i obojživelník GAZ 46. Dokonce byl vyroben také prototyp poštovního auta s pohonem jen předních kol.

Auta určená pro československou armádu se upravovala v Českém Dubu pod úpatím Ještědu v závodu „Automobilní opravářský závod", později přejmenovaném na VOP (Vojenský opravárenský podnik). Tam se auta také zajížděla, obojživelníci přezdívaní „plavajzníci" prožívali svůj křest v jezeru Hamr. Právě v České Dubu byl letos renovován bývalými zaměstnanci VOP i exemplář, který jsme měli šanci si vyzkoušet.

Šikovný žebřiňák

Archaický motor bývá jedním ze slabých míst gazu 69, v mnoha vozech byl vyměněn za jiné. Tento je původní, samozřejmě kromě barevných hadicí a kabelů.GAZ 69 je jednoduché auto postavené na žebřinovém rámu svařeném ze dvou podélníků a šesti příčníků. Na něm trůní jednoduchá ocelová karoserie. Jenže u terénního auta klasická konstrukce není na škodu, spíš naopak. Kombinace pevného žebřinového rámu s tuhými nápravami odpruženými listovými pery je v terénu nejodolnější. Mnoho moderních terénních aut ji dodnes používá.

Archaický byl spíš motor, a to už i v době vzniku. Šlo o čtyřválec 2,1 litru (na export se ještě dávala verze M s objemem 2,4 l) z osobního gazu M-20 Poběda, vyráběného od roku 1946. Tento motor potřebuje po ujetí každých 50 tisíc kilometrů generální opravu a na svůj podprůměrný výkon 55 koní při pouhých 3600 otáčkách vyžaduje kolem patnácti litrů benzínu na sto kilometrů. Proto jej většina majitelů nahradila motorem z Volhy 24 nebo dodávky Žuk. Je znám i v Česku člověk, který měl ve svém gazíku dokonce turbodiesel z Volkswagenu Golf. Původní motor má ale jednu nespornou výhodu. Lze do něj nalít takřka cokoliv, co alespoň trochu připomíná benzín a gazík jede. On totiž v podstatě kvalitní palivo ani rád nemá. Na vysokooktanové benzíny reaguje nerovnoměrným během a poskakováním.

V interiéru bude třeba přelakovat volant na černo, jinak je vše tak, jak má být. Gaz 69 je uvnitř spartánský a účelový.Na silnici může být gaz se svou maximální rychlostí 90 km/h brzdou provozu, v terénu se však karta obrátí. Majitelé gazíků tvrdí, že jejich auta projedou horší terén než slavné Land Rovery. Proč to nevyzkoušet? Jak se chová auto, zkonstruované před více než půl stoletím?

Dobu vzniku připomene hned otevření dveří. Jejich klika se musí pořádně chytit, dveře téměř vyrvat z karoserie a pak pořádně zabouchnout, jinak se vám v první zatáčce otevřou. Gaz 69 není autem pro slečinky jako většina dnešních SUV, ale fortelný terénní stroj zkonstruovaný pro vojáky. S dnešními auty ho lze jen těžko srovnávat.

Na postranní zadní lavice se vejde dalších šest lidí, kteří se budou v terénu chytat čeho půjde.Hodnotit kvalitu plastů na palubní desce nejde, protože tu žádné nejsou. Interiér je vyroben ze stejné lakované oceli, jako karoserie. Sedačky čalouněné koženkou nelze posouvat, jen překlopit jejich opěradla dopředu aby se další pasažéři dostali za ně, na nastavování volantu rovnou zapomeňte. Přestože vnitřek gazu nelze nijak přizpůsobit, vejde se do něj snad každý. I dlouzí řidiči nacpou své nohy pod velký a tenký volant, jehož průměr zastává práci chybějícího posilovače řízení. Co je ale důležité, auto skvěle topí. Topení bylo totiž navrženo s požadavkem, aby dokázalo vytvořit pokojovou teplotu i při dvacetistupňových mrazech. Aby ruští vojáci na Sibiři nezmrzli.

Ani řazení není stejné jak v moderních autech, s trochou nadsázky připomíná převodovky starších Lamborghini nebo první generace BMW M3. Také tady první stupeň řadí řidič doleva k sobě. Tím podobnost ale končí. Převody jsou jen tři vpřed a zpátečka, navíc „jednička" nemá synchronizaci, takže ji lze zařadit, jen když auto stojí. Meziplyn totiž moc nepomáhá, i při jeho použití provází řazení nepříjemný zvuk broušení zubů převodových kol. Také volant a dlouhá tenká řadící páka s kuličkou na konci vyžadují trochu síly, stejně jako pedály.

Podle předpisů...

Přední sklo jde v teplých dnech sklopit na kapotu. Jen pak pozor na hmyz...Po zařazení jedničky se GAZ 69 rozhučí a vyrazí vpřed. I když, vyrazí... Není rychlý, jeho relativně velký, ale slaboučký motor se projevuje spíš hlukem než výkony. Zato přítomnost různých zvuků a jejich hlasitost jeho rychlost subjektivně násobí. Jedoucí gazík poskakuje na nerovnostech, což je dáno jeho podvozkem s tuhými nápravami odpruženými listovými pery. Osmdesátka je v něm vysoká rychlost, ve které se spolujezdci začnou chytat madel na přístrojové desce nebo zadní části sedadel. S tímto autem budete jezdit podle předpisů, aniž byste chtěli. Optimálním tempem je podle majitele tohoto kousku šedesátka. Už kvůli brzdám, jejichž účinnost se s těmi v moderních autech prostě nedá srovnat. I brzdy totiž pocházejí z GAZ M20 Poběda vyráběného od roku 1946. Ani tady není žádný posilovač, zastavit rozletěnou „šedesátdevítku“ vyžaduje silnou pravou nohu. Uřídit Gaz 69 ve smyku na silnici je uměním, které si jeho majitelé vyzkouší jen pokud je v provozu něco překvapí. A možná jen jednou. Kombinace těžkého řízení s dlouhým převodem a slabého motoru totiž nedává nadšeným řidičům moc šancí...

Na silnice ale toto auto není stavěné, přednosti „gazíku“ vyniknou až v terénu. Tam se dodnes může měřit s nejlepšími. Minimální převisy karoserie a světlou výšku 31 centimetrů by mu mohlo závidět mnoho dnešních terénních aut. Uzávěrku zadního diferenciálu Gaz 69 nemá, což může být ve srovnání s ostatními terénními auty jeho největší slabinou. Zato na jedničku při použití redukce se dokáže plížit pomaleji než krokem. Jednou z dalších výhod je také matný lak, kterému v terénu tolik nehrozí poškození. Gazík je prostě postaven na drsné zacházení v drsných podmínkách. Mladému lesu se nevyhne, ale pokácí ho. Ostatně, mnoho majitelů „šedesátdevítky“ říká moderním terénním autům „leštěnky“. Což je docela výstižné. Skutečně, s gazíkem přestanete řešit, zda si můžete dovolit projet náročnější terénní pasáže.

Po sundání plachty se Gaz 69 promění v osmimístný kabriolet, i horní části dveří jsou jen plátěné.Doba se mění. Dřív byl Gaz 69 jedním z nejlevnějších způsobů jak si pořídit terénní auto, během několika let se z něj však stal uctívaný veterán. Tomu odpovídají jeho ceny a vlastně i dostupnost. Velký výběr totiž není. Vraky stojí kolem dvaceti tisíc, pěkné zrenovované kusy se prodávají za více než sto tisíc. Investice do lepšího auta se vyplatí. Renovace trosky bude stát v konečném zúčtování více peněz, než pořízení již renovovaného či vzácně zachovalého kusu.

Ve srovnání s těmito údaji ztrácí spotřeba svůj význam. Gaz 69 má dvě nádrže (48 plus 27 litrů), mezi kterými jde přepínat. Technický průkaz na těchto stránkách vyfoceného gazíku popisuje spotřebu 15,3 litru na 100 kilometrů při rychlosti 60 km/h. Kolem patnácti skutečně polyká, ba spíš šestnácti, v terénu se však jeho žízeň pochopitelně zvýší. Ale na každou korunu zájemci o Gaz 69 hledět nebudou. Již není terénním autem za málo peněz, spíš objektem sběratelů veteránů a lidí, kteří chtějí něco originálního. Dříve dražší japonská terénní auta se dají v dobrém stavu sehnat rozhodně levněji. Ale až se rozpadnou v prach, skoro nikdo si na ně nevzpomene. Na rozdíl od gazíku, auta, které provází několik generací Čechů a Slováků.

Přítel zeleného údolí

 

GAZ 69 si zahrál ve spoustě filmů a seriálů východní produkce. Ve své době byl jedním z mála terénních aut komunistického bloku. Vedlejší role se zhostil v seriálu My z konce světa, nejvíce lidí ho však zná asi z jiného seriálu Přátelé zeleného údolí. V něm s ním jezdil hajný Horyna v podání slovenského herce Vlado Müllera, ukazující malému Pavlíkovi krásy přírody. Jeho „gazík", jak se mu v seriálu taky říká, byl však ve skutečnosti vozem Aro M-461, které odstartovalo výrobu terénních aut v Rumunsku. Lišily se okenními rámy, jinou nádrží a zvenku viditelným uložením listových per. 

 

Technické parametry

model GAZ 69
délka (mm) 3850
šířka (mm) 1750
výška (mm) 2030
rozvor (mm) 2300
zavazadlový prostor (l) neudává se
max. výkon (kW) 40
max. točivý moment (Nm) 125
max. rychlost (km/h) 95
0-100 km/h (s) neudává se
spotřeba (l/100 km) 15,5 při 60 km/h
cena dnes
20 000 až 150 000 Kč

Foto: Vít Sochor, archiv


 

 Článek Jana Stachy o automobilu Gaz 69 v časopisu Instinkt.

Obrazek

Obrazek

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář